Již tradičně jsou na zatím poslední Tarantinův film rozporuplné reakce. Jedna polovina diváků se zalyká smíchy, druhá hlásá, že je Tarantino: „Čím dál tím víc stejný.“ Jako fanoušek Tarantina film rozhodně nevynecháte a řeknete si, že Tarantino je minimálně čím dál tím lepší režisér. Sám v rozhovoru pro Reflex před časem přiznal, že scénář sám o sobě by nebyl zas až tolik dobrý bez vynikajících herců, které obsadil. Musím především zmínit německého herce Tila Schweigera, který mě opravdu bavil (doporučuji z jeho filmografie například zhlédnout film Klepání na nebeskou bránu).

Tarantino rozdělil snímek na kapitoly, film má tak spád a divákovi čas u filmu utíká stejně podobně, jako když místo po rozvleklém románu v knihovně, sáhnete po knížce povídek, která se přece jen čte rychleji a snáze. Samozřejmě na film raději nechoďte, čekáte-li historická fakta, těch se nedočkáte, i když nechat Hitlera a jeho „kumpány“ uhořet v kině, není špatná představa. Tradičně je ve filmu humor, trocha toho násilí, které zavání béčkovými filmy (skalpování nacistů a vyrývání jim hákového kříže do čela jsem mnohdy nevydržela a odvrátila pohled od plátna raději jinam) a vynikající hudba – Tarantino prostě umí scény dokreslit vhodnými „šlágry“. Pokud jsme u předností filmu, musím ještě vyzdvihnout skvělou kameru. I když Hanební parchanti nepatří k nejlepším filmům, které jsem viděla, přesto je mohu doporučit. Tarantino má prostě svůj styl a rozhodně nezapadne mezi hromady filmů, které se točí.