Češi byli vždycky národem milovníků jídla a tak se nelze divit vzrůstajícímu počtu televizních pořadů o jídle. Ať jsou to Babicovy dobroty, S Italem v kuchyni nebo Prostřeno!, lidé se rádi dívají na umění těch šikovných a znalých a příjemně se zabaví i nad nešikovnými. Zdeněk Pohlreich ve svém prvním pořadu Ano, šéfe ukázal jak se má vařit v hospodách a restauracích a jak dnes fungují tyto podniky fungují. Výsledek bylo částečné zklamání z úrovně českých podniků, ale prakticky vždy kritika ze Zdeňkových úst padala na kuchaře. Právě na ně se chce tentokrát nejznámější český kuchař zaměřit a najít mezi čtyřiceti soutěžícími toho jediného, který se stane superšéfem. Pravidla jsou jasná, v každém kole bude zadán úkol, podle kterého bude porota vybírat nadějné kuchaře. Ti budou mít šanci postupovat do stále těžších kol. Porota se z velké části dala očekávat, protože vedle zmiňovaného Zdeňka Pohlreicha bude ochutnávat jídla Roman Vaněk (také známý z občasného účinkování v Ano, šéfe) a autorka kuchařek Eva Filipová. Trojce je to zajímavá, všichni mají znalosti a jsem zvědav, jestli budou také vtipní, což zrovna první díl příliš neukázal. Samotní soutěžící jsou skupinou složenou z profesionálů, ale také amatérů, kteří mohou překvapivě působit jaké černí koně soutěže. Bude zajímavé vidět, jaké úkoly hodlá porota zadávat, protože určitě u pouhého vaření nezůstanou, jak naznačují další řádky s úkoly z prvního dílu.

Je poměrně příjemným překvapením, že se v prvním díle nehrálo na žádné povídání a šlo se rovnou na věc. Soutěžící byli přivítání a ihned zděšeni prvním úkolem: Nakrájet cibuli na tenké proužky a na kostičky. Zádrhel? Možná ty obrovské a velmi nabroušené nože, které z přehlídky schopností ovládat nůž udělali spíše ukázku první pomoci při pořezání. Krve bylo všude hodně, na prsten, na cibuli i na samotných nožích, ale patnácka vyvolených byla na konec vybrána. Ostatní však dostali ještě jednu možnost a to díky krájení mrkve na tzv. julienne. Dalších pět se tak přidalo k postupujícím a už všichni měli chuť jít slavit. Naneštěstí pro ně, následovalo pokračování a to vaření jídel, kterými se předvedou, již kompletní porotě. První úkol o vaření skrze síto udělal z dvaceti postupujících pouhých 12, na které se budeme těšit v dalším díle. Samotná show je zatím příjemně svěží, rychle utíká, možná se až zbytečně snaží vytvářet příběhy (například slečna s židovskými kořeny byla mnou na vypadnutí tipována ihned, jak řekla, že něco ochutnávat nesmí..). Ovšem samotná interakce temperamentních, ale spíše arogantních jedinců je i po těch letech všemožných reality-show stále vcelku zábavné okořenění. Někteří si však věří opravdu až přehnaně a doufám, že si na ně Zdeněk posvítí. I když pokud je jejich idol Gordon Ramsay, ani se není čemu divit. Tento trochu kontroverzní kuchař vystupuje v částečném předobrazu této show s názvem Hell´s Kitchen (Pekelná kuchyně běží např. na TV Barrandov). V tomto pořadu soutěžící vaří ve skutečném podniku, skutečným hostům, které je pak hodnotí. V Českých poměrech je asi nereálné očekávat, že něco podobného se tu někdy povede, ale sen je to hezký, nemyslíte? Nechat si uvařit od soutěžícího, který má za zády Zdeňka a poslouchá jeho upřímnou mluvu…

Co bude dál? Dál bude následovat úkol, po kterém získá nejlepší kuchař imunitu (Trosečník hadr?), takže v následujícím vyřazování nemůže být vyřazen. Pravděpodobně díky konexím pana Pohlreicha dojde i na vpuštění kuchařů do plného provozu jeho současného zaměstnavatele, Café Imperiál. Rozumný kompromis, který soutěž opět přiblíží Ramseyho předobrazu. V příštím díle má dojít na (vojensky) brzké vzbuzení soutěžících a následné splnění chutí přísného šéfa. Kdo vypadne kvůli míchaným vajíčkům?

Pořad vysílá každé úterý v 21:20 televize Prima. Pokud jste první díl nestihli, máte možnost ho vidět online na Streamu nebo na oficiálních stránkách televize Prima.

Oficiální stránky pořadu Fan stránka na Facebooku

Česko Slovensko má talent

Celosvětově osvědčený formát tentokrát nezískala naše nejbohatší stanice, ale konkurenční spojení televize Prima a TV JOJ. Po souboji reality show Velký bratr (Big Brother) a VyVolení je to další setkání gigantů, které bude jednoho určitě hodně bolet. Prima má však velkou výhodu, protože formát „Got talent“ je opravdu celosvětově osvědčený a úspěšný. První díl už naznačil, že tomu nebude v Česku a na Slovensku jinak. Naštěstí. Možná je zbytečně brzy hodnotit po prvním díle, ale je jasně patrné, že Prima s Jojkou vzali show velmi vážně, porotu i moderátory vybírali opatrně a můžu říct, že se trefili nejlépe, jak mohli. Trojice Kraus-Bílá-Slávik je vyrovnaná, vtipná a upřímná. Na nic si nehrají a divák to cítí, stejně jako soutěžící. Moderátorská dvojice Pyco-Prachař je taky příjemná, ale mají trochu problematické postavení hlavně při účinkování soutěžících. Jsou totiž na ně záběry, jak reagují na jeho výkon a občas to divákovi může připadat trapné, ale k formátu to patří. Už první díl si pro všechny přichystal zajímavé talenty, od dvou slovenských sestřiček, přes hiphoperskou dvojici slepých bratrů až po iluzionistu, na kterého minimálně Lucie Bílá nikdy nezapomene.

Talentmánia

Vedení televize Nova tak dlouho přemýšlelo, jestli koupí formát „Got talent“, až ho koupil někdo jiný. Co naplat, tak si ve spolupráci s TV Markíza vymysleli formát vlastní. Odvodit od smyslu, kterým je hledání talentů název Talentmánia, jistě nebyl přetěžký úkol, ale jaké jsou změny? Kosmetické s důrazem na šarádu. Přesně to muselo napadnout většinu diváků, která sledovala první potažmo další díly. Nova opět nasadila svůj nejsilnější (čti nejdražší) kalibr mezi moderátory, Leoše Mareše a jeho povrchní humor. První díl byl dokonce vysílán naživo, kdy záběry na Mareše venku v davu lidí působily tak uměle, jak to jen bylo možné. Dalším důležitým prvkem je rozhodně porota, která zatím nijak nepřesvědčila. Čtveřice Zdeněk Troška, Adéla Banášová, Pavol Habera a Alena Šeredová je možná hvězdná, ale zatím sterilní a humorné hlášky si nechávají na později, ale na koho, když největší „exoti“ vypadnou v prvním kole? Tvůrci pořadu také sázejí na netradiční schéma, kdy po prvním díle s dvoudenním odstupem naváže dokonce pětice dílů s castingy. Nova se snaží tuhle mašinu rozjet, aby vše převálcovala, ale co na to diváci? V paměti mi zatím zůstala jen tancující smrtka a chlapec s jízdním řádem v hlavě. Zbytek jedním uchem dovnitř, druhým ven. Tentokrát celou show nezachrání ani Leoš, ani jeho 8 pomocnic, ani hudba z nejznámějších hollywoodských filmů.

Rozdíly? O postupu či nepostupu soutěžících již tradičně rozhodují poroty. V případě „ČS má talent“ jde o tříčlennou porotu, která volí ano nebo ne a následně tak soutěžící postupuje podle převahy hlasů. Ovšem je tu také možnost, že diváci pomocí internetového hlasování dokáží svými hlasy vrátit vyhozeného soutěžícího zpět. Hlas lidu, hlas boží. Talentmánia samozřejmě má to samé, včetně internetového záchranného kruhu hozeného fanoušky. Porotci jsou tentokrát 4, dva muži a dvě ženy, z čehož každá dvojice má jeden hlas (ano/ne) a třetím rozhodujícím hlasem jsou sami diváci ve studiu (kteří jsou mimochodem ve slabém počtu dost špatně nastrčení:)). Uvidíme, zda se i po castingových kolech dočkáme nějakého výrazného rozdílu, ale zatím to tak vypadá.

Sledovanost byla poměrně překvapující (graf). Prima začínala s cca 15 % podílem diváků a končila s 32 %, ale Nova začínala klasicky s vysokými 43 % a naopak končila lehce nad 35 %. Trend je patrný už z pouhých čísel, ale velmi hezké je sledovat na zmíněném grafu, jak diváci mezi oběma pořady v reklamních pauzách přepínali. Jestli to takhle půjde dál, Nova bude slavit dalšího Velkého bratra (Big Brother) a Prima příjemný úspěch. Poslední údaj na konec? Fanouškovská stránka „ČS má talent“ na Facebooku má 23 332 uživatelů. Co na to odborníci z Novy se svou „Talentmánií“? Krásných 600 fanoušků, Nova opět ignoruje sociální sítě. Pro fanoušky ČS má talent přidávám youtube kanál.

.

Který z pořadů sledujete vy a proč?

Na obrazovkách českých televizí v současné době nenajdeme příliš soutěží, které by se formátem mohli rovnat legendárním Hrám bez hranic, ale ani Pevnosti Boyard, Pago pago nebo Po stopách Xapatanu. Doba se změnila a dnes divák chce vidět realitu (která je stejně přiměřeně řízená, takže…). Vedle reality-show jako je Hledá se táta (a máma), Ano, šéfe nebo všechny druhy zpěváckých soutěží jako je SuperStar nebo X Factor tu byly také Vyvolení a Big Brother. Setkání „identického“ formátu obou pořadu vyvolal ve své době docela tvrdý boj televize Nova a Prima, který bude pokračovat i v příštím roce díky souboji Česko Slovensko má talent a jejich nováckou kopii, Talentmánii. Z toho se bude Nova těžko vzpamatovávat. Co ostatní pořady? V následujících řádcích se podíváme blíže na dvě zajímavé sportovní/zábavní soutěže, kde bojují „skuteční“ lidé proti nástrahám překážkových drah a snaží se ukrást svých patnáct minut slávy jen a jen pro sebe.

Ninja faktor (Ninja Warriors)

Náhrada za Faktor strachu (Fear Factor) je relativně exotickou ukázkou zábavy ze země vycházejícího slunce. Není ukázkou syrové zábavy jako byl třeba Takeshi Castle vysílaný od roku 1986, ale pro nejaponské publikum snesitelnější a pořad více o fyzické připravenosti účinkujících a nerozhodují žádné sympatie ani vzhled. Právě tady je zásadní rozdíl oproti většině zábavních pořadů podobného rázu, kam přicházejí obyčejní lidé, kteří chtějí něco vyhrát. Tady nemusíte mít IQ 160, ale musíte mít svaly a výdrž, aby jste se stali bojovníkem ninja. Poté musíte projít 4 kola plných nástrah a to vše „hnedka“ po sobě. Není divu, že za celou dobu (25 sezon, v každé stovka soutěžících) úspěšně dokončila jen hrstka vyvolených (muži 3, ženy jedna:)).První úsek slouží především pro oddělení všech druhů exhibicionistů a herců/zpěváků/apod., kteří si tu jen dělají reklamu, od zbytku soutěžících. Některé superhvězdy pořadu se připravují na vlastních podomácku vyrobených kopiích úseků u nich na zahradě. Skákání přes vodu, šplhání a běhání do prudkého stoupání stačí, aby se většinou cca 90% soutěžících nedostala do druhého kola. Tam se již tradičně zvyšuje laťka obtížnosti podpořená třetím úsekem. Závěrečný čtvrtý úsek a lezení na vrchol hory je po náročném dnu opravdu nadlidský výkon.

V Česku byl Ninja Faktor rozdělen na 25 minut dlouhé díly, vysílané po dvou za sebou. Oproti třeba japonské verzi, v které má každý díl skoro tři hodiny, je to velký rozdíl. Obyčejný divák o nic zásadního nepřijde a hrstka fanoušků, která si vychutnává každý rozhovor s hvězdami soutěže už má stejně celý pořad dávno nakoukaný. Díky úspěchu v Japonsku vznikla i Americká obdoba, American Ninja Warrior, ale především Wipeout, o kterém níže. Pořad můžete sledovat na programu Prima Cool, každý všední den od 19:20 do 20:15 po dvou dílech s českým dabingem.

Hodnocení: 80%

Drtivá porážka (Wipeout)

Drtivá porážka je typicky americký zábavný pořad. Soutěžící se přijdou pokusit překonat nástrahy připravené autory pořadu a vybojovat si své vytoužené peníze. Za tuhle cestu však platí docela tvrdou daň plnou posměšků a zpomaleného opakování jejich zaváhání. Na druhou stranu, stokilový člověk si přeci nemůže myslet, že přeskáče překážkou s velkými míči a porazí všechny sportovce nebo kaskadéry okolo… To je čiré zoufalství, z kterého se (nejen) americký divák dokáže těšit a bavit. Chvílemi je to až smutné, jak soutěžící ignorují své možnosti a za vidinou peněz udělají skoro všechno, ale stále jsou pořady, kde by dělali horší věci (třeba výše zmíněný Faktor strachu, kde se třeba musí sníst kraví oči:)). Wipeout se poměrně dost podobá starší show, American Gladiators, především co se týče překážek a všemožných molitanových výplní. Některé překážky jsou ale vysloveně tvořené proto, aby se většina soutěžících svalila na zem a spadla například do pěny či bahna, ukázkou můžou být třeba poměrně složité velké koule, boxovací stěna nebo ještě lépe, brýle s různými dioptriemi.

Délka dílů je klasických amerických 42-43 minut, kdy zbytek do hodiny jsou v Americe reklamy, ale v Česku také příliš nezaostávají. Pořad je vysílán na TV Barrandov každý víkend od 11:45 do 12:45, což je rozhodně čas pro soutěž docela špatný. V době oběda se smát z tlusťocha v bahně asi není sen každé větší rodiny.

Hodnocení: 40%

Samotné disciplíny byly hodně různorodé. Nešlo ovšem o žádné statické přemýšlivé hry, ale o akčněji a sportovněji laděné soutěže plné pohybu a výkonů. Před každou disciplínou byly vysvětleny pravidla nejen účastníkům, ale i divákovi, takže bylo vše příjemně průhledné a díky barvám, které byly originální pro každou zemi, i příjemně přehledné. Většinu času jsou disciplíny laděny výrazně dětsky, ale postupem času se vytrácela taková zbytečná dětinskost a podivné oblečky vystřídala snaha podat výkon a ne pouze zabavit. Nejsou to však jen disciplíny, které si divák pamatuje, ale také skvělou Marcelu Augustovou. Dáma od volebních grafů, což je její pevné každoroční místo před televizní obrazovkou, stejně jako post moderátorky Událostí. Často je vidět také vzhledem k aktivitám okolo charity Pomozte dětem. Pravděpodobně už málo kdo si vzpomene také na Petra Vichnara, kterého trochu svým příjemným hlasem i časem před kamerou během Her bez hranic Marcela dokonale zastínila. Oba dva i soutěž samotnou může divák od 1. července vidět znovu i na České televizi, i když v poměrně nepříjemný brzký ranních hodinách. Důvod? Petice na Facebooku, kam se podepsalo více jak 50 tisíc uživatelů… Ovšem buďme spravedliví, fanoušci se opakování domáhají už dobrých 5 let a každý rok bylo slíbeno, že „to další léto ano…“.

Dne 4.6.2007 byla spuštěna online petice za obnovu Her bez hranic, na kterou se podepsalo více jak 10 tisíc diváků. Z toho důvodu se EBU (European Broadcasting Union) pokusila o nastartování natáčení nové sezony, která se zatím z finančních důvodů odkládá na léto 2011. Z dnešního pohledu je formát Her bez hranic dosti komplikovaný, finančně i časově náročný, ale hlavně komerčně problematický. Vždyť v době největší slávy na přelomu 80-90. let byly televizní diváci zvyklí na úplně jinou zábavu, než diváci dnes. Jaká by byla nebo možná i bude současná podoba Her bez hranic, se možná brzy dozvíme, ale osobně bych nechal tento fenomén spát jeho nostalgickým spánkem.

Hodnocení: (ve své době) 100%

Hry bez hranic (Jeux sans frontières)

Zábavní soutěž, 1965-1999

.

Televize Prima je většinu času, co ji diváci v Česku mohou naladit, spíše jenom malým chudým bratříčkem dvou velkých rodičů, komerčního obra televize Nova a veřejnoprávní České televize. Ve financování projektů nemůže ostatním konkurovat, na druhou stranu nabízí zajímavou alternativu, která často tzv. „vypálí rybník“ ostatním televizím. Konkurence jako v soupeření Vyvolení proti Big Brotheru, se nekoná, ale ani tak nemá Prima úspěch nijak jistý. Koncept Hledá se táta a máma, který je jako ušitý pro klasické české prostředí (stejně jako Ano, šéfe s až vesnickým vystupováním čím dál slavnějšího pana kuchaře:)) je odnoží pořadu Hledá se táta, který příliš diváků nezaregistrovalo. Koncept je obohacen o více „hledačů lásky“  a působí tak mnohem zajímavěji a univerzálněji. Na čem stojí základy pořadu je asi jasné, ale pro jistotu to shrnu. Vše je o seznamování. Muži a ženy s dětmi, kteří jsou bez partnerek se přihlásí do pořadu a budou vystupovat jako ty, o které se bude bojovat. Na jejich charizma, úsměv nebo peníze (tedy inteligenci, samozřejmě:)) se při upoutávkách chytí muži a ženy a přihlásí se mezi soutěžící. Těchto soutěžících je deset a více, není to pevně stanoveno a hlavní „taťka“ nebo“mamka“ mezi nimi postupně vybírají, poznávají je a zároveň vylučují. Jak kola postupují, odcházejí ženy bez a muži bez šancí a zůstávají pouze největší favoritky a pánové s největšími šancemi. Poslední dva vyvolení nebo dvě vyvolené mohou jet s jejich vytouženým idolem na dovolenou po které se rozhodne, kdo bude vítězem tohoto boje.

Koncept zní možná hodně primitivně, ale on takový také je. Sází na lidskou touhu zajímat se o pohnutky, spekulace a možná až konspirace za účelem zvítězit. Právě výhra však není motivována peněžně, to pouze dokončení soutěže. Výhrou může být pouze a jen nový partner nebo partnerka. Nikdo nechce, aby sis soutěžící po měsíci našli lásku na celý život, před kamerou po 14ti dnech si řekli své ano, odpluli na jachtě do Karibiku a rychle ještě stihli dítě, jako si reality show o lásce představuje jiná česká televize. Hledá se máma a táta je čistě o pocitech a emocích, které různé osoby v různých situacích vyvolávají a šikovní páni kameramani natočí. Někdy jde o zajímavé okamžiky, jindy se díly vlečou a člověk si už říká, kdo konečně vypadne. Zásadní je určitě volba objektů touhy soutěžících. Například v současné řadě (celkově druhé) vystupují dva Honzové. Jeden flegmatický kliďas, který nedává vůbec znát své city a je i poměrně velký introvert. Druhý je zase dost rozporuplný člověk, který jedná v každém díle dost pochybně a jak ho nazvala jedna soutěžící, rozhodně by měl něco udělat se svým bezpáteřním chováním. Jedinou mamkou, který hledá chlapa je Eva. Třiadvacetiletá mladá mamka dvou dětí se soutěží protlouká také velmi zajímavě, protože její vkus na muže je nečitelný díl od dílu stejně jako její skutečné záměry.

Jako každou reality show je nutné samozřejmě tuhle realitu brát s patřičným nadhledem. Lidé se do situací dostávají často velmi uměle, stereotyp je nahrazen úmyslným střídáním míst v různých kolech (poslednímu vyřazování předchází dovolená v Tunisu nebo Řecku, jindy zase jedou soutěžící navzájem do svých domovů, aby si to tam zhodnotily a především zkritizovaly apod.). Jako v každé reality show je zvráceně zábavné sledovat lidskou neupřímnost, která se na televizních obrazovkách krásně zachycuje pomocí kamery a archivních záběrů (slova „já to neudělal“ doprovázená záběry jak „to dělá“ jsou v každém podobném pořadu skoro až vynucená). V dnešní době, kdy většina pořadů slouží primárně pro zábavu a pro nic jiného tak nejde o žádný špatný tah, spíše naopak. Reality show s realitou nemají tolik společného, ale aspoň občas dávají zrcadlo lidem, kteří si své jednání často vůbec neuvědomují. Což je rozhodně smysluplnější, než kdejaká růžová ordinace nebo Vzdělání Koupeno leVně.

Pohled na uměle vytvořené prostředí boje několika soutěžících o jejich idoly. Chvílemi zábavné, jednoduché a někdy také smutně pravdivé.

Hodnocení: 50%

PS: připravuje se další řada tohoto pořadu, více ZDE.

ČSFD OFICIÁLNÍ STRÁNKY POŘADU

.
Ano, šéfe! se poprvé na televizních obrazovkách objevilo 6.3.2009 a vyvolalo řadu otázek, což jen zvedlo sledovanost tohoto pořadu. Každý večer na nás z Primy vykukoval plešatý kuchař jménem Zdeněk Pohlreich. Tento třiapadesátiletý chlapík patří k nejlepším ve svém oboru. Po revoluci se rozhodl vydat do světa na „zkušenou“ a rozhodně se mu to vyplatilo. Zpět do ČR si přivezl inovátorské metody, a tak předběhl některé své kolegy. V současné době vlastní dvě luxusní restaurace v Praze. Kromě vaření se věnuje i pořádání různých školení a ukazuje svá kulinářská umění na nejrůznějších akcích, festivalech apod.

Ti z vás, kteří se oblíbili jeho jízlivý jazyk a zajímavé názory, nemusí skládat ruce v klín. Zdeňkova tvář se stala tak populární a výhodnou, že by její úplné odstranění z tv znamenalo přijít o pěknou řadu diváků. Otázka je proč vlastně Ano, šéfe! končí. Důvodem může být fakt, že po třetí sérii a dílech v ní obsažených se stává z pořadu stereotyp. Co také mohlo podpořit ukončení pořadu byly spory právě  Pohlreicha a Primy, která se ho snažila usměrňovat. Jedno je jasné, ať důvody byly jakékoliv, tvář na Primě budeme vídat dál. Proč se zbytečně zbavovat zlatého dolu, že? Pořad Ano, šéfe! nahradí jiná reality show a to Na nože, která slibuje větší psychickou drsnost. No uvidíme, snad pořad nesklouzne do bahna pofidérních reality-show typu Big Brother nebo VyVolených a půjde v ní ještě aspoň trochu o vaření.

.
Narozdíl od Ano šéfe není v popředí jen vaření, jedná se o jakousi reality show. Asi bych to přirovnal k mixu Výměny manželek a Prima vařečky. O co jde? Pět obyčejných lidí soutěží o 25 000 Kč, které vyhraje člověk s nejvíce body. Kde lze body nasbírat? Každý soutěžící má přidělený jeden den, kdy navaří a pozve k sobě domů soutěžící, kteří ho po seanci hodnotí nezávisle na sobě, tím je zaručena jakási objektivita. Známky mají hodnotu od 1 do 10, kde 1 je ohodnocení nejnižší. Takže maximum, které může „kuchař“ získat je 40. Soutěžící-soupeři berou v potaz nejen chuť jídla, ale také prostředí v němž jedí. Často se v bodovém ohodnocení odráží i sympatie a nesympatie. Vaří se 3 chody- předkrm, hlavní jídlo a dezert. Jak jsem zmiňoval na začátku, v tomto pořadu nejde jen o jídlo, hlavním cílem je pobavit. A to se daří poměrně dobře, neboť jídla jsou zřídkakdy kulinářskými skvosty. Když se k tomu přidají různé excesy, faux-pass a všelijaké povahy zúčastněných, je o zábavu postaráno. Pravdou zůstává, že pořad se pohybuje na hraně trochu laciné zábavy, ale na druhou stranu se to u takovýchto pořadů dá tak trochu prominout, pokud nejsou úplně stupidní. K větší „vtipnosti“ slouží i komentáře Václava Vydry a Jany Bouškové, které jsou však velmi laciné až trapné. Celkově má show velký potenciál a i s trochu pokulhávající úrovní se v záplavě zábavných pořadů řadí k minimálně  těm průměrným.

Pětice investorů s chutí investovat, velkým balíkem peněz a cennými zkušenostmi, čeká na správný nápad. Všichni si klidně sedí na svých předražených židlích a čekají na lidi s nápadem a vizí. Někteří k nim přicházejí s pouhou myšlenkou, kterou mají v hlavě, ale jiní jsou schopni přednést plán na dalších 5 let, nechat kolovat „byznys“ plán a vše dovršit vítězoslavným výběrem mezi chtivě nabízejícími investory. Každý od cesty získá  hromadu nepříjemný otázek a tvrdé, ale upřímné, kritiky. To je pochopitelné, protože investoři se během méně než hodinové prezentace (z čehož první minutu podnikatelé mluví sami a nesmí být přerušeni) musí rozhodnout, zda přijmou nebo v rámci pravidel upraví nabídku podnikatelů. Ti mohou požadovat od 200 tisíc do 1,5 milionů korun za jimi stanovený procentuální podíl ve firmě. Požadovaná hodnota se po vyřčení nesmí měnit, ale o procentech se dá diskutovat, stejně jako o dalších investorských požadavcích (například ukončení současného pracovního poměru a věnování se projektu na plný úvazek). Investoři se také mohou spojovat, aby společnými silami vytvořili nabídku požadovanou podnikatelem.

Reality show Den D vychází z úspěšného formátu Dragon´s Den (Dračí doupě), který původně vznikl v Japonsku, ale největší slávy se mu dostalo ve Velké Británii na televizi BBC. Česko jako země plná různých kutilů a vynálezců je ideální pro podobný pořad, bohužel v ironickém i původním smyslu tohoto slova. Den D trpí klasickým problémem nevyváženosti kvality nabídek podnikatelů. Některé jsou vysloveně směšné (v první sezoně podprsenka, plán zatraktivnění závodů Formule 1 a další) a některé jsou úsměvné, ale praktické (pomocník pro nazouvání ponožek). Bohužel opravdu kvalitních a pro pořad smysluplných nabídek tu je pramálo, málokdy více, jak jedna na pořad. Je to škoda, protože Den D by neměl fungovat vysloveně jako zábavní pořad pro rádoby vynálezce a „pošuky“, ale jako smysluplný pomocník v budování vlastního podniku. Tomu pomáhá především pětice investorů. V právě probíhající druhé sezoně jsou to Ondřej Bartoš, Marta Nováková, Tomio Okamura, Dana Bérová a Michael Rostock-Poplar (který nahradil pana Pilného z první série). Všichni jmenování přinášejí dostatečné zkušenosti, znalosti i trefně mířené otázky. Každý je trochu jiný. Ondřej Bartoš je věcný, globální a třeba Tomio Okamura si vše rád vyzkouší a spočítá. Pro mnohé je v druhé sezoně trnem v oku pan Rostock-Poplar (přezdívaný Mistr Sorry:)), ale je to škoda, protože právě on přinesl trochu humoru až nadsázky spojené s přímým jednáním. Rozhodně největším přínosem pořadu je jednání investorů a jejich požadavky, které se neustále opakují, takže lze velmi rychle usoudit, kde je často kámen úrazu (příliš velká závislost na dotacích, nepromyšlený plán distribuce, příliš vysoké finanční nároky na marketing…).

Pořad vysílá Česká televize na svém prvním programu pravidelně každé úterý ve 22:00 (opakování vždy ve středu v 02:25) a je velmi příjemné, že aktuální díl je ihned po odvysílání dostupný pro shlédnutí on-line na stránkách České televize (několikrát jsem prostě zapomněl:)). Díly jsou postavené na třech hlavních podnikatelských nabídkách, které mají největší prostor a jsou prokládané menšími, často úsměvnými nabídkami s minimálním prostorem.

Hodnocení: 70%

ČSFD STRÁNKY POŘADU