Ať vejde ten pravý

Autor: Jakub Miller| 15. Listopad 2009 | Přečteno: 514x |

Tvorové se špičatými tesáky jsou v současné době velmi populární a zatímco v zámoří se zmohou pouze na zabíjení zvířat, tak v Evropě nejdou pro vraždu daleko. Čtěte jak dopadl jeden z nejoceňovanějších upírských filmů.

Pokud sága Stmívání dala světu někdy něco užitečného, tak to byl zájem o upírskou tématiku na stříbrném plátně. Za pár měsíců můžeme kupříkladu očekávat sci-fi Svítání, kde lidská populace slouží pouze jako zdroj potravy pro vládnoucí většinu krvežíznivých bestií. Poslední žánrovkou, která nejvíce vzbudila zájem veřejnosti, je ale švédský nízkorozpočtový film „Ať vejde ten pravý“, vyprávějíc příběh o platonické lásce mezi šikanovaným chlapcem Oskarem a upírskou dívkou El. Snímek, jenž sklidil na festivalech po celém světě nadšené ovace, se nakonec dostal i do český kin a byla by velká chyba si jej nechat ujít.

„Ať vejde ten pravý“ totiž není jen další tuctová upířina, kde se dějová linka drží stokrát ohraného schématu, atmosféra nulová a herecké výkony snad ani neexistují. Opak je pravdou. Skandinávský film je ve skutečnosti velmi křehké a procítěné drama o netypickém přátelství na sněhem pokrytém sídlišti, dokazujíc, že láska může vzniknout opravdu kdekoliv a ani kulturní (v tomto případě existenciální) rozdíly ji v tom nezabrání. Zážitek z příběhu poté umocňuje lehce pohádkový nádech, který v kontrastu s dobře vyměřenými dávkami krve dotváří intenzivní zážitek a požitek ze sledování. Ne nadarmo je původní novela tolik proslavená po celém světě.

Upíry, lesknoucí se na slunci jako diamant, zde nečekejte.

Co asi nejvíce zaujme při první sledování je nádherná vizuální stránka filmu, která skrze mistrovskou kameru utváří dojem, že mnoho scén připomíná více umělecké dílo, než produkt kinematografie. Již od horroru „30 dní dlouhá noc“ je známo, že krev nejlépe vypadá na sněhu. Režisér Tomas Alfredson si tento fakt vzal k srdci a dovedl jej do takových extrémů, že v určitých momentech bude divákovi padat čelist k zemi. Extrémně vydařená je také hudební složka, nesnažíc se nijak šokovat. Po celý snímek naopak hraje buď piano nebo smyčcové kvarteto. Kvantita sice nic moc, zato kvalita je nedostižná, neboť ústřední melodie je stejně chytlavá, jako intenzivní. K statusu „dech beroucí“ je toto dílo dotaženo skrze brilantní mladé herce, kteří jsou ve svých rolích do puntíku přesvědčiví, což v současné době se moc často nestává a tudíž díky výše zmíněným vlastnostem filmu můžete onu mrazivou, strašidelnou, ale i hřející a něžnou atmosféru doslova cítit v kostech.

Pokud neholdujete kýčovitým dílům zámořské produkce a nebaví vás se koukat na stále dokola ohrávaná klišé, pak je tato švédská romance právě pro vás. Nejde tu totiž o to, kolik litrů krve za svou lásku prolijete či co vše na světě pro ni dáte v oběť. Ne, to opravdu ne. Jde o to, jak velkou část srdce jí hodláte darovat a zda-li dokážete být věrni až do samotného konce, neboť ta pravá osoba vejde pouze jednou.